Život není příběh. Ten do běhu věcí promítáme až zpětně. 

Ve chvíli, kdy se něco děje, je to jenom to, co se děje. 

Bez kontextu, bez příběhu.  

Nejsou předěly, nejsou milníky, nejsou pravdy. Ty vidíme až ve zpětném zrcátku. 

A to, že je vidíme zpětně, neznamená, že by existovaly.  

Když se podíváme na mraky a uvidíme ovečku nebo párek v rohlíku, neznamená to, že tam je. Mrakům je jedno, jestli v nich vidíme tvary toho nebo onoho. 

Mrakům je dokonce jedno, jestli v nich vůbec něco vidíme. 

Mrakům je dokonce jedno, že se na ně díváme. 

Mraky naví, že jsou mraky. 

Mraky jsou jenom koncept, který jsme my nalepili na neurčitý vizuální fenomén.  

Síla a běh života jsou nesmírné a obří a neproniknutelné a nemají smysl.

Ženou se jako tornádo prostorem vesmíru a serou na nás. 

Je jim jedno, jaký příběh si do nich promítnem, jak si je budeme vykládat, interpretovat a do jakého kontextu si je zařadíme. 

Významy jsou nadstavba nad realitu. 

Ale přesto.