Realita uvnitř a venku

Sedím a moje prsty tančí po klávesnici. Možná. Píšu tenhle text a nemám nejmenší ponětí, kde skončí. Jedna část mého vnímání má pocit, že jsem se rozhodl, že budu psát a výsledkem je proces psaní, další pochybuje o tom, že jsem se rozhodl a další prostě pozoruje, co se děje.

Ve skutečnosti nemám nejmenší ponětí o tom, co právě teď vnímám. 

Interpretace. Všechno je interpretace. 

Na koncích mého těla jsou čidla. Vizuální, sluchová, senzomotorická, čichová, chuťová, mentální.  Pokud se objeví nějaký vjem, je přijat a postoupen dál nervovou soustavou ke zpracování. Dostává se do mozku, ten interpretuje příchozí elektrické signály a řadí je do struktur. Struktury, které na základě příchozích vjemů vytváří, jsou založeny na mých předchozích zážitcích, na strukturách mého mozku. Ty byly vybudovány od početí přes celý můj život až k dnešnímu dni. A tak se objevuje obraz. Obraz světa, který vnímám jako realitu. Obraz, který je pro mě skutečnost.

Obraz, který vnímám jako realitu ale nemůže být skutečnost. Už jenom proto, že to muselo trvat minimálně několik milisekund než se původní informace o smyslovém vjemu dostala do centra zpracování a byl vytvořen obraz. Jak skvěle poznamenal na twitteru Joscha Bach [cite] Můj mozek žije v minulosti. 

Můj mozek žije v minulosti. Svět je už o pár chvil dál, když já ho vidím, vnímám, dekóduji. Můžu vůbec vnímat realitu v přímém přenosu? 

Alexandra David Neele ve své knize Pronikavý Vhled píše: 

Stojíte na široké holé rovině. V dáli rozeznáváte zelenou skvrnu, která se odráží od žluté barvy písku. Jak velká je skvrna, kterou pozorujete? Měříte podle  rovného předmětu ve výši svých očí: podle tyčky nebo prstu. Do jaké výše sahá skvrna? Všimněte si této výše. Může být velká jako článek vašeho malíčku nebo ještě mnohem menší; může být vskutku jenom bodem.

 

Jesltliže jste to dosud neučinili, můžete se prozatím pozastavit nad touto nejzákladnější zkušeností. 

 

Co jste viděli. Viděli jste zelenou skvrnu určité velikosti, kterou jste změřili. To jste viděli a nic jiného. Je omylem tvrdit, že jste viděli strom v dálce. Oči vám neukázaly strom s listy na větvích, kde byste se mohli ukrýt před slunečními paprsky. Myšlenka stromu a jeho představa v duchu jsou ovoce vaší myšlenkové činnosti, která byla podnícena při pohledu na nepatrnou zelenou skvrnu. 

Vnímat realitu,jak se odehrává opravdu asi nejde. Co možné je, je dostat se blíž k původním vjemům, které přichází do pole vnímání, které považuji za sebe. 

Na konci procesu, který vede od smyslového vjemu k obrazu je interpretace. Interpretace, jejíž podstata tkví v porovnávání a poměřování hostorie se současným stavem. To je JÁ – interpretace dění pomocí uložených situací, které se odehrávají a odehrávaly dřív. 

Pokud se ale ponořím hlouběji a budu vnímat jen smyslové vjemy, mám šanci nahlédnout, co opravdu vidím, slyším, cítím. 

Nikdy se ale nedostanu k realitě “tam venku”. A to je to nejdůležitější uvědomění. Časo se setkávám s interpretacemi meditačních technik,které říkají, že nám dávají možnost nahlédnout skutečnost takovou, jaká doopravdy je. Ale to se nikdy nemůže stát, Už jen z principu mechanismu, kterým stavíme svůj svět, je to chiméra.

Vědci, chemici, fyzikové, blabla, mají možnost zkoumat pohyby atomů a elementárních částic. Nepřesně, nebo čím dál přesněji, ale stále s otevřeným prostorem pro zlepšení. Ale já, tady na svém meditačním polštáři mám před sebou jiný úkol. Nahlédnout realitu svého vlastního vnímání. Dostat se hlouběji za interpretace, které mě dělí od původního vjemu. 

Pokudu budu pozorovat a dávat pozor, můžu nahlédnout, kdo skutečně nejsem. 

[citát z knihy Pronikavý vhled pochází z překladu Oty Jeřábka z vydání z roku 1993, vydavatelství Canopus]