Oceán v hlavě

Mar 21, 2019

Vstanu brzo ráno, vyběhnu ulicemi španělského města až k oceánu, jehož vlny pomalu stoupají přílivem výš a výš a rozběhnu se z města ven, kde z vody vystupuje hora. Jmenuje se Červená. Kameny, pískem, mezi uschlýma kytkama se dohrabu až na vrchol. Fouká tu. Obejdu turistickou vyhlídku a jdu až na nejzašší výběžek, který visí nad oceánem. Tak abych nepokoušel osud a přesto dostal do zorného pole co nejvíc z oceánu.

Sednu si. Jsem na místě, odkud většinu mého vizuálního vjemu vyplňuje nebe a oceán. Pak taky hnědočervená skála, kolena, boty a tak. A jak tam tak sedím a koukám, najednou se přede mnou rozestře hloubka toho starýho známýho příměru, který mysl, myšlenky a prostor pozornosti přirovnává k oceánu a vlnám. Tenhle text je o tom, proč koukám na oceán a mám pocit, že sleduju sám sebe. A proč je tahle analogie tak trefná, že jí občas najdete i na vlajce buddhistický sekty.

Pokud si dobře vzpomínám, hlavní narativ analogie mezi myslí a vlnami na povrchu oceánu je asi takhle: “Vlny na hladině oceánu jsou jako myšlenky, tváří se reálně a divoce, ale pod nimi je oceán, klidný a jednotný a všechny myšlenky vychází z něj.” Pak je tu třeba Thich Nhat Hanh, který říká, že  “Probuzení je ten okamžik, kdy si jedna vlna v oceánu uvědomí, že je vodou.”

 

 

Oceán mě fasciunuje párvě svou mnohotvárností. Faktem, že má tendenci se “tvářit”, jako něco, co má formu, tvar, hranice a přitom je primárně beztvarý a přizpůsobivý. Je to přehlídka iluze. Když se zadívám do vln, začnu rozkrývat vrstvy. Hladinou drobných vlnek se ženou větší vlny, které ty malé jen nadzvedávají a čechrají. Někdy se velké vlny spojují, sráží, nebo kulminují a rozpouští se do pěnivých bublinek, které zůstávají a pohupují se v dalších vlnách ještě dlouho poté, co jejich mateřská vlna dávno zmizela. Všechno je v jednom neustávajícím pohybu, jako nádech a výdech.

A pak přichází moment, kdy začnu vnímat, že vlny mají svůj původ. Každý bod na hladině je výsledkem nekonečného množství pohybů, které ho předcházely a nekonečného množství pohybů, kterých se stane důvodem. A to samé platí o každém jednom bodě v oceánu. A vodní hladina je  v přímém vztahu se světem nad ní. 

Přichází příliv. Hladina schovává další a další útesy…

Sbíhám dolů jak šlapu nohama v sandálech na kameny, bolí to, písek a kamínky se dostávají do bot. Uvědomuju se pár věcí, které jsou pro tenhle zážitek zásadní. Když se dívám na vlny, vypadají a chovají se jako objekty, ale nejsou. Je to jenom výraz, projev něčeho mnohem hlubšího. Momentální výslednice procesů, které jsou starší a komplexnější, než to na co se dívám. 

Vlny jsou jako já, který sbíhám z téhle hory. Vyběhl jsem na ní, protože… milion důvodů. Protože běhám, protože mě hora fascinuje svou krásou, protože jsem chtěl vidět svět z jejího vrcholu, protože mě baví pocit vyčerpanosti a zadostiučinění, který cítím nahoře. A každý z těch důvodů má za sebou sekvenci dalších myšlenek, záchvěvů a rozhodnutí. Každý můj pohyb je jako vlna. Vypadá osamoceně, tváří se jako objekt. Ale je jen momentální výslednicí obrovské hory událostí a “vln”, která mu předcházela. 

Všechno je však neosamocené. Myšlenky, pohyby, názory, rozhodnutí. Vyplouvají na povrch jako vlny, lámou se a mění. Jsou v kontaktu s okolím. Vytváří svět, který je teď a definují, co přijde v dalším okamžiku. 

Vlny, myšlenky, rozhodnutí, emoce a pocity jsou reálné pouze, když je vyjmeme z kontextu. V laboratoři své mysli se můžu podívat na všechno, co prožívám jako na oddělený fenomén, pouze, pokud budu ignorovat všechno okolo. Vyjmu vlnu z oceánu, postavím jí, zmraženou, na pomyslný stůl a budu jí zkoumat. A v tu chvíli už to ale není ona. Je to její projekce, obraz, který ignoruje fakt, že svět běží dál. 

Sbíhám s hory a dobíhám na pláž k hladině oceánu. sundávám si boty a pomalu, krok po kroku se nořím do slané vody. Dno ustupuje pozvolna a oceán mě objímá postupně. Hýbe mnou a já se hýbu v něm. Ovlivňuje mě a  já svým pohybem ovlivňuji jej. 

Stojím ve vlnách a jsem součástí všeho.